Teplotní údaje spacích pytlů

EN 13537 - řešení po „evropsku“ polovičatě

"Spacáková“ norma EN 13537 je od svého vzniku stálým outdoorovým mediálním tématem. Výhodou je, že se údaje teplotního určení sjednotily a pro kupujícího i zpřehlednily, ale norma má i své negativní dopady. Pro čtenáře Světa outdooru bude určite zajímavý pohled jednoho z předních českých výrobců péřových spacích pytlů.

Co je na normě, která platí od roku 2002, tak diskutabilního či nejednoznačného, že je třeba stálých komentářů a dodatečných rad? Neměla by fungovat tak, aby jednoduše zbavila uživatele starostí, po kterém spacáku sáhnout a proč? Podívejme se na to znovu a zhodnoťme, k čemu nám je EN 13537 dobrá a co opomíjí.

CO EN 13537 DOKÁŽE
Uvedená norma, jejíž metodiku používá několik institutů a odborných pracovišť v Evropě, Americe a v Asii, je nástrojem, který podle určitých dohodnutých měrřtek dokáže porovnávat izolační schopnosti spacích pytlů v určitém ideálním stavu. Umožňuje tedy srovnat spacáky podle tohoto jednoho jediného kritéria. Stačí to, nebo je to málo? Ještě nedávno jsme neměli normu žádnou, takže samozřejmě, díky alespoň za to. Uživatele, kteří převážně cestují se spacákem během krátké letní dovolené, jistá nedotaženost normy EN na životech neohrožuje, ale ten, kdo vyžaduje od spacáku spolehlivost v různých situacích, se s jediným údajem, platícím v jediné speciální konstelaci podmínek, težko muže spokojit. Proto to vysvětlování, odhady a dohady…

CO NORMĚ CHYBÍ
Měříme jen jedinou veličinu
EN 13537 vyjadřuje „jen“ tepelný odpor spacáku vztažený k tepelnému výkonu osoby uvnitř. Podle normy jde o osobu s tepelným výkonem, odpovídajícím určité dohodnuté obecné úrovni, takže je možné výsledky testu mezi jednotlivými výrobky úspěšně porovnávat. Tepelný výkon spáče se dá též přepočítat i na parametry konkrétního jednotlivce, který má tím pádem představu, jak by takový spacák fungoval právě jemu, ALE – jen v případě, že by se v průběhu užívání spacáku nezměnily jeho vlastnosti podobně, jako se nemění při měření v laboratoři. Měření probíhá při pokojové teplotě, bez kontaktu spacáku s vnějšími ani vnitřními faktory, z nichž jeho vlastnosti podstatně ovlivňuje zejména vlhkost (zvenku i zevnitř) ve spojení s okolní teplotou, zejména tou zápornou. Stručně řečeno, pokud měříme nový suchý spacák na panákovi, který se nepotí, vychází nám pro neprodyšné i prodyšné spací pytle naprosto stejné výsledky a EN 13537 považuje oba takové kousky za naprosto rovnocenné. V praxi se pak z neprodyšného spacáku stává potní lázeň, která samozřejmě veškeré izolační vlastnosti spacáku postaví nahlavu a za mrazu se takový spacák dokonce stane zledovatělou masou nepotřebného materiálu. Evropská norma ale není schopna tento rozdíl postihnout a uživatele nijak nevaruje.

Výsledky měření se zpracovávají do zavádějící formy
Druhým vážným nedostatkem normy EN 13537 je výsledné zpracování naměřených údajů do podoby jakési tepelné škály, která obsahuje čtyři teplotní údaje, z nichž jen jeden až dva jsou opravdu zajímavé a zbytek se jen podílí na „mlžení a dezinformaci“.

Údaje, které mají pro uživatele skutečný význam, jsou údaje o tzv. limitní teplotě, při jejímž dosažení se jedinec uvnitř spacáku ještě cítí dobře (pokud spí v laboratoři, ale to už z předchozího odstavce víme a ponechme to stranou). Tato limitní teplota v podstatě určuje, jestli jde o spacák letní, třísezónní či zimní a obecně se říká, že pro muže platí o cca 5°C nižší teplotní limit než pro ženy. Druhý zajímavý údaj je tedy teplota, která je považována za horní hranici komfortního rozmezí pro muže a která se také obyčejně přibližuje limitní teplotě pro ženy.

• Norma však dopočítává (!) ještě dva teplotní údaje, a to teplotu, při které se tělo uvnitř spacáku přehřívá, a pak tzv. teplotu extrémní, při níž by měl spacák umožnit přežití, i když na hranici lidských možností. Pokud se podíváme na jakýkoli zimní spacák, zjistíme, že extrémní teplota je normou EN 13537 nastavena tak hluboko, že nějaké přežití v podstatě nepřipadá v úvahu.
• U letního spacáku samozřejmě vypadá velice dobře, když je uvedeno, že v případě nouze je ho možno použít v mínus deseti stupních, ale použitím stejného výpočtu u zimního spacáku s limitní teplotou kolem -25 °C se dostáváme v extrému níže než k -40 °C, což je údaj naprosto zavádějící, ba krajně nebezpečný. Nejeden uživatel, a dokonce i nejeden prodejce bere v úvahu údaje o extrémní teplotě velice vážně a počítá s nimi.
• Na opačné straně škály je uvedena spíše směšná teplota, při které dojde k přehřátí organismu. Je skutečně nutné uživateli sdělovat, za jaké teploty má ze spacáku vylézt, až mu bude horko?

CO TEDY S TÍM?
Norma je postavena spíše matematicky, má daleko k praxi a její výklad klade na běžného uživatele vyšší nároky na orientaci v celé problematice. Jak to tedy uživatelům ulehčit? Zavedením jednodušší interpretace výsledků měření (jeden údaj o limitní teplotě by jistě stačil) a vztažením tohoto teplotního údaje k údajům o prodyšnosti a vodoodpudivosti spacáku. Doplnili bychom tak zjevné a snadno zjistitelné údaje (jako je hmotnost, objem, materiál, náplň) o důležité veličiny, které nejde zjistit pouhým omakem a které při koupi spacáku umožní efektivní, a hlavně úspěšné rozhodování. Zatím však není žádná norma takovým způsobem zpracována. Proto se snažíme autory normy EN 13537 oslovovat a usilovat o její doplnění a aktualizace. Dokud se nám to nepodaří, budeme i nadále čelit komplikacím při výběru spacáku a také rozčarování zákazníků, kteří tento výběr nezvládli.

Text vyšel na webu Svět outdooru (www.svetoutdooru.cz) a v ročence Malý Průvodce 2010